logo

Editorial

Abrakadabra! Amen! Dvě strany téže mince. Přesto kdekdo cítí rozdíl. Odkud pramení? Nezdálo by se sborové „Amen!“ cizinci stejně podivné jako rituální tance Maorů? Kouzla jsou výbuchy světel, metamorfózy, lektvary. Jsou i v „obyčejném“ světě a o nic méně čarovná. Kouzlo může mít osobnost, místo i jedinečný okamžik. Mile nás překvapí kouzlo nechtěného a nezapomeňme na lásku, jejímž časem máj je. Hledejte kouzla na každém kroku a taky tady u nás. Nový měsíc a s ním téma magie — nechte se okouzlit.

Star mountain trip – nečekaná párty v Íránu

Jsou čtyři hodiny ráno. Náš autobus právě dorazil do městečka Dorud. Jeden z cestujících běhá už 10 minut zběsile po náměstíčku, drží autobus, aby nepokračoval po své cestě dál do Hammadánu. Chce nám sehnat taxík pro odvoz do Haft Cheshmeh, odkud začíná stezka na nejvyšší horu v pohoří Zardkouh – Oshturan kuh, 4070 m. n. m. (v místním jazyce lash – Hvězdná hora). Náš plán najít si klidný park na dospání náročné 12hodinové cesty se odkládá. Naštěstí, protože tím začíná nejzajímavější část naší íránské cesty.

Ano, nacházíme se v Íránu, zemi, která je dle médií středem muslimského zla. Tam, kde jsou všechny hrůzy arabského světa zdesetinásobeny a kde se křesťan musí schovávat před zraky muslimů. Kde platí barbarské zákony a země je na hranici chudoby. Nic z toho samozřejmě není pravda. Íránci jsou Peršané a Araby hluboce nenávidí, šátky na hlavě jsou spíše povinným módním doplňkem. Íránci jsou hluboce kulturní lidé, kteří místo svých dřívějších králů uctívají své básníky a mají o naší kultuře daleko větší povědomí než my o jejich. Dokladem hluboké civilizovanosti budiž také to, že 60% mezinárodních inženýrů/vědců v NASA jsou právě Íránci.

Naše výprava teď čítá dva členy, Páju a mě, protože ostatní tři se včera odpojili s tím, že vylezou na Dámavand (5605 m. n. m.). My se ovšem chceme podívat do Alamut valley, údolí bájných Assassinů. Taxikář nás v autě překvapuje znalostí Nerudy a Kafky, ale protože my nemluvíme moc fársí* a on nemluví moc anglicky, literární diskuze trochu vázne. Pak nás vyhazuje v místě XX, ale než odjede, tak nás upozorní na skupinu studentů, která právě přijela autobusem a míří stejným směrem jako my – tedy do hor. Plán dospat se č. 2 se odkládá, protože skupina nás asimiluje dost rychle a rozhodně nás nenechají v pět v noci uprostřed hor. Výprava je to roztodivná. Jsou zrovna prázdniny, a tak vyrazili kempovat k jezeru Gahar. Je tady asi 20 členů mezi 15 a 25 lety a s nimi zhruba 6 rodičů – horských vůdců a kuchařek. Jedna z dívek (N.) studuje anglickou literaturu, tak umí výborně anglicky. Její přítel K. je na tom hůř, ale snaží se. Ti dva se stávají našimi dobrými kamarády, se kterými si píšeme dodnes.

Po 15 minutách chůze zjišťujeme, proč se sem všichni vydávají (podobných skupinek potkáme spoustu). N. si sundává šátek, stejně jako to dělají i ostatní holky. Pája se ptá, jestli tady je to povolené a N. říká: „There is no law in nature.“. Jezero Gahar je tedy takovým útočištěm, když si chce někdo odpočinout od zákonů nastavených vládou a Ahmadineřádem**. To, co je jinde zakázáno, je zde tolerováno. Chůze bez šátků, držení se s partnerem za ruku a později i jiné věci. Například N. je o 4 roky starší než K., což není akceptovatelné. A tak když chtějí být spolu, musejí mimo společnost.

 

Cesta k jezeru je dlouhá přibližně 6 hodin. Tak hodinu po východu slunce skupina zastavuje a připravuje se snídaně. Sedáme si kousek vedle a začínáme si vyndávat jídlo, ale to k nám už přijde starší paní B. – reálný vůdce výpravy – a dává nám kusy chleba, mrkvovou marmeládu a sýr. Být hostem v muslimské zemi je k nezaplacení. Pak pokračujeme v chůzi. Po cestě se bavíme o politice, o zákonech, o tom, jak to vypadá v Evropě, a o ekonomice. To by bylo asi na úplně jiný článek (pozn. autora). V poledne docházíme k jezeru a stavíme stany. Ten náš musí být uprostřed, aby se nám nic nemohlo stát, a pak se všichni jdeme koupat. Voda je teplá, i když jsme ve dvou tisících metrech, a jak je místním dobrým zvykem, koupeme se oblečení. Inu čí chleba jíš… My jsme ale nepřišli kempovat, nýbrž horolezit, což se ukazuje jako problém, protože jsme na parkovišti měli odbočit úplně jinam. Damn it! Po obědě jdeme navštívit oplocený domeček strážců parku, ukazujeme pasy a dozvídáme se, že tu vlastně ani nesmíme být. Že je to tu restricked area (asi abychom neviděli reálný Írán, pozn. autora). N. se ale zase ukáže jako schopná holka, něco jim řekne, nám pak řekne, že jsme tady nikdy nebyli, a je to vyřešeno. Nikdo nechce dělat problémy, jsou přece prázdniny! Po cestě zpátky ke stanu přemýšlíme, jestli jsme sem měli vůbec chodit, ale pak vidíme skupinu horolezců, kteří právě přišli z Oshturanu. Takže cesta sem vede! Když to řekneme N. a starému vůdci naší skupiny (T.), říká, že o tom ví, jenom si nás chtěl prověřit, jestli tu cestu zvládneme. Je prý hodně náročná. Dnes jsme na něj naštvaní, zítra chápeme.

A večer to začíná. V Íránu je zakázáno hrát na kytaru a tancovat, pít a všelijak slavit na veřejnosti. No takže jak myslíte, že to vypadalo tady u jezera, kam ruka Alláhova nesahá? Ano, správně, jedna skupinka si sem dokonce přitáhla malý generátor a sound system, takže okolo se tancovalo, zpívalo a jinak juchalo. Když jsem tam přišel s Pájou, tak nás hned vzali mezi sebe, prvně představili rodičům, těm nejstarším nejdříve, a dali symbolickou večeři. Ihned jsme se stali největší atrakcí. Posadili jsme se a začali si povídat. Je důležité říct, že já jsem seděl v kroužku mužů a Pája v kroužku žen. Tradice. Po rozhovoru o tom, co jsme v Íránu projeli, jak hrají čeští fotbalisté (God, I hate that topic!) a jak se slaví u nás, jsme byli vtaženi do tancujícího oblaku, který se pro nás rozestoupil. Nebylo třeba umět žádný íránský tanec, jel se celkem freestyle. Moje největší štěstí bylo, že Pája strhávala pozornost dost na sebe a to nejen proto, že jí tancování dost dobře jde. Hlavní podíl na tom mělo to, že tanec je v Íránu převážně mužská záležitost, takže když to tam rozjíždí nějaká slečna, navíc bílá, je to dost nezvyklé.

Pak nastal čas na párové tance. Už jsem si říkal, že si s Pájou konečně zatancuju, ale ukázalo se, že tohle není možné ani zde v horách a že spolu můžou tancovat pouze páry stejného pohlaví. Inu dobrá. Páji se chytla jedna divoška, L. tuším, a moc jim to šlo, takže jsem se konečně mohl přiskákat ke kraji a jenom se koukat. Dalším bodem programu, zatím co se čekalo na nový benzín do generátoru, byla kytara, která se odněkud objevila. Během toho, co místní hráli své veselé písničky, jsem vymýšlel, co sakra zvládnu zahrát zpaměti já, protože jsem čekal, že se to ke mně dostane. No věřte mi, že s Nohavicovou Kometou jsem v této atmosféře nesklidil úspěch (ano, měl jsem zahrát třeba Zatanči, ale to mě prostě nenapadlo). Přesně ve chvíli, kdy už začalo té pozornosti být nějak moc a už to začínalo vypadat, že nás k našim zpátky jen tak nepustí, se odněkud objevil náš výše zmiňovaný starý vůdce výpravy T. a omluvil nás ostatním s tím, že je čas jít dál. A tak jsme zase skončili u našich a našeho ohně. Nepodceňujte instinkty starších.

Po chvíli povídání, koukání na hvězdy a příjemné atmosféry v horách vytáhl I. flašku s čirým obsahem, liquer, který si sami doma pálí. Moc dobrá záležitost kdoví z čeho. Pak také vytáhl S3 a začal nám ukazovat videa z revoluce minulý rok v Teheránu. Vyprávěl, kde byl, a že příště, až se zase bude bojovat, určitě tam nebude chybět.

 

Epilog: Další den jsme vystoupili na Oshturan Kuh – 2000 výškových metrů, z toho 1300 suťoviskem přímo nahoru v protisměru. Den potom jsme se skupinou odcházeli a jeli k N. a K. do Hammadánu. Když jsme procházeli pustými horami zpět na západ, zrovna zapadalo slunce a všichni chlapi začali zpívat nějakou hrdelní písničku. Nezapomenutelná atmosféra.

V busu se pak pro nás našla dvě místa, vymyslela se historka o tom, že jedeme ze svatby v městě XY, zatáhly se rolety a pustila hudba. Z normálního busu se tak stal párty bus. Po cestě jsme vyhazovali různé členy skupiny na různých místech a pokaždé to byla zastávka aspoň na hodinu, protože rodina pohostila celý bus minimálně čajem a sušenkami.

Děkuji Frů-Frú, že jsem mohl napsat tento článek a vzpomenoutsi tak na jeden z mých nejlepších cestovatelských zážitků. Jména osob byla zkrácena, aby nemohlo dojít k žádným problémům.

 

*Fársí – označení perských jazyků
** Ahmadineřád = Mahmúd Ahmadinežád, íránksý politik a šestý prezident Íránské islámské republiky (2005-2013)

 

Autor

Bowman

V civilním životě studuje PhD na ČVUT, podniká a cestuje. Dvakrát studijně pobýval v zahraničí, v Mexiku a v Indonésii. Rád chodí po horách a sportuje. Co se týče sportu, tak hraje Ultimate Frisbee a x let dělá kung-fu, kde x je číslo větší než 8. Ve skautu se již několik let stará o ty nejstarší, o rovery.

Latest posts by Bowman (see all)

Komentáře

Další čtení:

  • Dobře utajená přírodaDobře utajená příroda Rovering a příroda. Díl první Nikdy jsem nezažil větší liják než tehdy, když jsme slézali z ostrého skalního hřebene v Norsku. Šel jsem po hřbetu hory, z jedné strany bičován prudkými provazy stud...
  • Výšlap na Ivančenu aneb sama mezi skautyVýšlap na Ivančenu aneb sama mezi skauty Můj přítel mi na naší první schůzce sdělil, že je skaut. Zděsila jsem se. Žádného skauta jsem do té doby neznala, jako ne-skaut jsem pouze věděla, že si dávají přezdívky, že vážou nějaké uzly a že ...
  • Jak na táborový jídelníček?Jak na táborový jídelníček? Blíží se prázdniny a tedy i čas táborů. Střediska a oddíly pilně vymýšlejí táborové hry, zařizují různá povolení a řeší mnoho jiných organizačních věcí. Nedílnou součástí těchto příprav jsou i úkol...