logo

Editorial

Abrakadabra! Amen! Dvě strany téže mince. Přesto kdekdo cítí rozdíl. Odkud pramení? Nezdálo by se sborové „Amen!“ cizinci stejně podivné jako rituální tance Maorů? Kouzla jsou výbuchy světel, metamorfózy, lektvary. Jsou i v „obyčejném“ světě a o nic méně čarovná. Kouzlo může mít osobnost, místo i jedinečný okamžik. Mile nás překvapí kouzlo nechtěného a nezapomeňme na lásku, jejímž časem máj je. Hledejte kouzla na každém kroku a taky tady u nás. Nový měsíc a s ním téma magie — nechte se okouzlit.

Čelem k vlastní historii

Dějiny jsou svědky času, světlem pravdy, živou pamětí, učitelkou života a poslem minulosti.
Historia vero testis temporum, lux veritatis, vita memoriae, magistra vitae, nuntia vetustatis.

Nedávno jsem se vrátil ze semináře pro zájemce o skautskou historii – Srp, kříž a lilie. Prožil jsem tam mnoho zajímavého a podnítilo mě to rozpracovat a formulovat několik svých dlouhodobých myšlenek týkajících se skautského přístupu k historii.

Ve skautingu jako všude jinde přistupujeme k vlastním dějinám s rezervou. „Nechme to na odbornících, nešťourejme se v historii – nic dobrého tam nebude, k čemu nám to je, mám důležitější věci na učení, chleba pro to levnější nebude“ a podobné. Takový postoj je sice ve skautingu v menšině, ale projevuje se tu způsobem: „Já vám jak je ta historie strašně důležitá, ale já na to nejsem ten správný.“ V konečném důsledku je to stejné jako absolutní nezájem.

O něco jiná je pak kategorie lidí, kteří sice historii považují za důležitou, ale jejich vzdělání bohužel končí středoškolským „velkým vyprávěním“. Vyprávěním o tisíciletém českém národě, který tři sta let úpěl pod Habsburky, vždy toužil po demokracii a jeho kořeny sahají až někam do raného středověku. A díky hluboce zažitým pedagogickým zvyklostem našich učitelů tyto znalosti (v lepším případě) končí druhou světovou válkou. Z této neveliké skupiny historií alespoň lehce políbených vyčnívají ještě lidé, kteří mají hluboké znalosti jednoho konkrétního historického odvětví (např. vojenská historie), ale jeho hranice překročí jen zřídka. Skauti, patřící do této skupiny, mají v hlavě obvykle jednu velmi přesnou verzi skautské historie, která se rozsahem i hloubkou nápadně podobá příručce Nováček.

Třetí skupinou lidí jsou potom ti „odborníci“, o kterých první skupina tvrdí, že mají monopol na zkoumání. Tito odborníci mají vskutku odbornou průpravu jak a co zkoumat a jak pohled na historii nezjednodušovat. Vědí, kam sáhnout v archivu, a vědí, proč je citace v knížce důležitá. Tito lidé ovšem jen vzácně dokáží své znalosti sdílet s někým, kdo není podobně vybaven. Proto vzniká tolik historických knih, které si přečtou zase jen historici, a kruh vědění, který by měl mířit ven, se uzavírá a uzavírá. To je ale jev, který známe vlastně ze všech specializovaných oborů. Jen málo odborníků dokáže vypadnout z tohoto bludného kruhu. A značná část těch, kterým se to povede, po čase přechází do skupiny číslo 2, protože takové dějiny se lépe prodávají.

Za mnohé světlé stránky našich dějin musíme poděkovat našim historikům.

Pavel Kovačovič

Skautská historie trpí stejně jako historie obecná tím, že musí být vyučována. Neříkám, že je to špatně, ale výsledek tím bohužel trpí. Skautská historie je vyučována stejně jako ve škole: „Tohle vám říkám a takhle to bylo.“. A většina skautských vedoucích končí na úrovni znalostí, které získali dávno ještě jako děti. V lepším případě jsou někteří „o lekci napřed“ před skauty, které to učí. A protože jsme se asi ještě pořád nevzdali myšlenky, že skauting spasí svět, tak jeho dějiny musí být bez poskvrny. Proto se učíme „velké vyprávění“ o českém skautingu.

Učíme, jak byl náš skauting vždy opravdu ryze český a nikdy neměl nic společného s „Rakušáky“. Učíme se, že Robert Baden-Powell byl válečný hrdina, skauting vymyslel úplně sám, pohledem dokázal uvařit vodu a dvěma skoky přeskočit Alpy. Že skauting byl vždy pro všechny bez rozdílu původu. Že skauting byl vždy pacifistický. Že Svojsík vytvořil lepší skauting než ten britský, psal po nocích Základy junáctví a nic nikdy neudělal špatně. Že všichni skauti a vedoucí hrdinně bojovali proti všem totalitám. Že nás fašisti zakázali, komunisti nás zakázali a my na tom neměli ani ten nejmenší podíl. Že z nás komunisté udělali Pionýra a zase nás zakázali. Že žádný skaut nikdy s StB nespolupracoval, že je to všechno zfalšované. Že jsme vždycky všichni byli demokraté až do morku kostí. Že Václav Břicháček je hrdina bez bázně a hany. Učíme se, že jiné skautské organizace sice existují, ale nejsou tak důležité a že my to děláme nejlépe. Že se po roce 1989 všichni perzekvovaní a utlačovaní skautští vedoucí zase opět radostně vrhli do práce a výchovy.

O tomhle skautingu se učíme a takhle ho zná většina našich vedoucích. Některé z uvedených příkladů jsem pro jasnější ilustraci možná trochu dotáhl, ale rozhodně ne o mnoho. Každá výše popsaná věc buď není pravdou anebo má u sebe velké „ale“. Když už se učí skautské dějiny, tak se učí hlavně tohle tzv. „velké vyprávění“. Používají se slova jako „vždycky“, „všichni“, „nikdy“ a podobně. Když bylo něco špatně, tak za to mohli „oni“. Málo vedoucích vidí, jak je naše historie problematická a kolik stinných stránek má ve své historii český skauting.

O Césarovi bychom měli jinou představu, kdyby historii galské války býval napsal Vercingetorix.

Émile Flaubert

Velkým problémem pro zkoumání historie skautingu je fakt, že každý, kdo to dělá, je na 99% skaut. To může vést velmi snadno (a často jsem to pozoroval, nejen na sobě) k velmi nekritickému pohledu. Je to logické – jsme na sebe hrdí a přeci nebudeme házet špínu na sebe samé. Velmi by mě zajímalo, jak by vypadala naše historie, kdyby ji sepsal nějaký historik-neskaut. Toho se ale bohužel podle všeho jen tak nedočkáme.

Světlo na konci tunelu?

Problém neschopnosti vyrovnat se objektivně s minulostí je problém celé společnosti, skauting nevyjímaje. Někdo odmítá šťourání v minulosti, aby zakryl vlastní chyby a slabost. Někdo to dělá, protože je mu to upřímně jedno a kauzalita ho nevzrušuje. A někdo je ve skupině, která vždy existovala a existovat bude – Lidé, kteří budou chtít historii jasnou a hezkou a budou házet klacky pod nohy těm, kdo se pokusí bořit jejich jednoduché dětské sny. I někteří skautští badatelé si na to velmi stěžovali.

V otázce vlastní historie a vyrovnání se s ní se ale možná skautingu blýská na lepší časy. Nedávno jsem navštívil akci Skautského institutu  – Srp, kříž a lilie. Dozvěděl a prožil jsem nemálo zajímavého a poučného, ale hlavně jsem poznal, že konečně existuje parta lidí v oddílech i v institucích, kteří mají vůli a snahu se k historii postavit čelem. Možná tu tihle lidé byli vždycky, ale teď konečně vylézají na světlo. V dohledné době má vyjít metodika jak pracovat se skautskou historií, která nemá být jen pouhou učebnicí oficiálního výkladu skautských dějin. Na vůdcovkách už nás také neučili jenom, jak byl ten skauting ale skvělý, naopak jsme otevřeli i problematické kapitoly. A díky lidem, jako byl třeba Karel Lešanovský, se můžeme podívat nejen na velké skutky, ale také na velká selhání českých skautů. Tohle jsou první vlaštovky, které snad předznamenávají lepší časy pro zkoumání vlastní historie. Všem, kteří se o to pokoušejí, skládám velké díky za jejich práci a odvahu.

Pár slov posledních

V následujících měsících bych rád věnoval několik článků historii skautingu. Možná to bude jiná historie, než si ji pamatujete z dob, kdy jste se učili „nováčkovskou“, ale nebudu lhát. Nechci tím bořit vaše dětské sny, chci ale, abyste měli možnost poznat i pár neveselých nebo neznámých stránek naší historie. Protože historie není černobílá. Zlí lidé v ní nemají vysoké klobouky a černé plnovousy a dobří lidé v ní vždy nezvítězí. Kdo byl včera nezlomný, se dnes zlomit může. I demokrat mohl sloužit totalitě. Věci jsou složitější. Taková je historie lidstva, taková je i historie skautingu. Složitá. Ale postavme se k ní čelem, jen to může být čestný způsob.

Proto snažně všechny prosím – čelem k vlastní historii!
A pamatujte:

Bůh nemůže změnit minulost. Historici mohou. :-)

Autor

Dukát

Student historie a politologie na UK. Vůdce 20. oddílu Ginkgo z Českých Budějovic. Miluje historii, přírodu, armádu a všechny možné sporty.

Latest posts by Dukát (see all)

Komentáře

  • Dukát

  • Sam

    Dovolím si zareagovat, protože do Dukátova vidění skautské historie asi trochu patřím(e).
    Přiznám se, že mě čtení trochu znervóznilo, protože historie byla součástí MZS na Dukátově ČLKu v roce 2009. A pochopitelně přemýšlím, zda jsme k tomu stereotypně pozitivnímu vidění vlastní minulosti nepřispěli i my. Bohužel, je to už pěkná řádka let a vůbec si nevybavuji, jak jsme tehdy historii přednášeli. V současné době tímto směrem rozhodně nemíříme, ale co bylo před 5-6 lety, to si opravdu nepamatuji.
    Dukáte, přispěla k tomu i negativní zkušenost z tvého ČLKu? Pokud si to pamatuješ (pak bych tleskal!), můžeš být co nejvíc konkrétní, ať se můžeme poučit?

Další čtení:

  • Pod maskou a kápíPod maskou a kápí Představte si, že vstanete, uvaříte si kávu a při jejím pití už začnete míchat silikonovou barvu. Když dosnídáte, obléknete se, veškerou odhalenou kůži zabarvíte silikonovou barvou, nasadíte své le...
  • Placené činovnictví – mezi utopií a ústupkem z ideálů?Placené činovnictví – mezi utopií a ústupkem z ideálů? Rovering, činovnictví a kapitalismus. Jde to dohromady? Nedávno jsem si kladl otázku, co je tou neviditelnou silou, která způsobuje odliv činovnických kapacit v roverském věku z vedení oddílů. Neb...
  • Náčelnictvo: požíráme sami sebeNáčelnictvo: požíráme sami sebe Co dělá Náčelnictvo? Kde se bere, kolik bere a kdo mu bere vítr z plachet? Skautská vize s kandidáty do vedení Náčelnictva Junáka slibovala předvolební debatu. Jenomže kde nejsou protikandidáti,...