logo

Editorial

Abrakadabra! Amen! Dvě strany téže mince. Přesto kdekdo cítí rozdíl. Odkud pramení? Nezdálo by se sborové „Amen!“ cizinci stejně podivné jako rituální tance Maorů? Kouzla jsou výbuchy světel, metamorfózy, lektvary. Jsou i v „obyčejném“ světě a o nic méně čarovná. Kouzlo může mít osobnost, místo i jedinečný okamžik. Mile nás překvapí kouzlo nechtěného a nezapomeňme na lásku, jejímž časem máj je. Hledejte kouzla na každém kroku a taky tady u nás. Nový měsíc a s ním téma magie — nechte se okouzlit.

S Janem Pohribným nejen o land-artu

Megality, moře, les, severské země, přírodní energie, andělé… Na fotografiích Jana Pohribného najdete všechno. Tento český fotograf, umělec a pedagog se věnuje hlavně land-artu a krajině. Vztah k ní si budoval odmala, později i jako skaut. Na svých fotkách se snaží lidem ukázat jejich spojení s přírodou a planetou, s tím, z čeho vzešli.

Oba Vaši rodiče se věnovali umění, proto asi bylo od začátku jasné, že se dáte podobným směrem – proč jste si ale vybral zrovna fotografii?

Možná si fotografie vybrala mne… Moje maminka ráda a dobře fotografovala. Občas se naše koupelna změnila na fotokomoru a já byl přirozeně fascinován červeným světlem, ve kterém se rodily v typicky “vonící” vývojce a ustalovači černobílé fotky. Fotografoval jsem jako každý začátečník všední výjevy ze života, kamarády, své okolí, ale skutečný zájem o fotografii se u mne zrodil až po přijetí na Střední průmyslovou školu grafickou, kam mne “náhodou” vybrali na fotografický obor a nikoliv na grafický design, kam jsem se původně hlásil.

Jaký byl Váš první fotoaparát?

Nevím, zdali to tak opravdu Pán Bůh zamýšlel, ale našel jsem ho jako osmiletý kluk v bazilice San Marco v Benátkách. Nějaký turista jej tam nechal vedle nás na židličce. Kodak Baby Brown byl malý plastový aparát, kde se jen mačkala spoušť a převíjel film, žádné jiné nastavení to nemělo. Film 4×4 cm se v Československu vůbec nedal sehnat, jedině od sousedů v Polsku.

Věnoval jste se vždy krajinářské fotografii a land-artu, nebo jste ze začátku fotil něco jiného?

Zpočátku jsem fotografoval různé struktury a nalezená zátiší v přírodě, později jsem je trochu začal aranžovat, instalovat – odtud je to docela blízko k land-artu. Fotografuji ale také městskou krajinu, architekturu, ve své profesionální praxi jsem se věnoval hodně fotografování reklamy, designu, uměleckých děl (zejména soch), ilustracím či obalům na CD.

Jak vznikají Vaše fotografie? Jak poznáte správné místo a čas, kdy je dobré fotit?

Mnohé nápady se rodí jako reakce na místo, které jsem navštívil, jiné zase jako reakce na takové lokality, které jsem si vysnil a teprve je musím objevit. Někdy záměrně hledám místa, která nejsou zdánlivě ničím atraktivní, ale dobře doplňují moji ideu, instalaci, zásah do prostoru.

U fotografie je důležité zejména světlo, to většinou ovlivní kdy fotografovat. Musím si vždy předem ujasnit, zda mne zajímá více detail, struktura, prostor a potřebuji je vyjádřit pomocí plastického světla, nebo se naopak chci soustředit na objemy, barvy, potlačení plasticity atd. a zvolím rozptýlené světlo zatažené oblohy, ba dokonce třeba mlhu.

Když připravujete land-artovou instalaci, kde berete inspiraci?

Jak jsem naznačil v předešlé odpovědi: často mne vede sama krajina, kterou jsem viděl, a já si do ní ve své představě umísťuji další prvky. Inspiruji se nejen samotným místem, jeho barvami, tvary, přírodou, ale někdy vzdálenými impulsy, z osobního života, jiných výtvarných oborů, z hudby, ba i politiky. Někdy je to taková hra s intuicí, co přidám nebo uberu.

Jak dlouho může trvat příprava fotografie před tím, než ji vůbec vyfotíte?

U mne je to docela dlouhý proces. Od nápadu ke skice, k hledání vhodné krajiny, čekání na světlo anebo vůbec jen na příležitost se na původní místo vrátit (zvlášť když jde o cizí země), někdy uběhnou roky. Také někdy chybí dostatek odhodlání, energie, odvaha se do toho pustit, sehnat vše potřebné nebo na to místo s celou výbavou vylézt apod. Samotná instalace může trvat pár hodin, ale také dnů a fotografování pak již jen desítky minut, ale také hodin, jsou-li to právě dlouhé expozice nutné pro luminografii.

Pamatujete si, přípravou jaké fotografie jste strávil vůbec nejdelší čas?

Máte-li na mysli tedy jen přípravu již hotového nápadu, pak by to mohlo být Vnitřní světlo z r. 1993, kdy jsem celý den vytvářel z písku instalaci jakéhosi oltáře, stolu a večer jej složitě osvětloval a fotografoval. Jsou však fotografie, kde jsem s výsledkem nebyl spokojen a mnohokrát jsem se k nim vracel a absolvoval celý proces znovu –  Zářič pozitivních energií –  pověstný Klobucký menhir jsem fotografoval pětkrát –  tj. pět večerů, každý večer jediný snímek.

Při své práci prý používáte mnohonásobnou expozici v kombinaci s pohybovou neostrostí… Jak byste to vysvětlil laikovi?

Mnohonásobná expozice znamená, že několik expozic (různě dlouhých a v odlišné denní době) je vrstveno na jedno políčko filmu. Je to tedy jakoby několik obrazů nafotografovaných přes sebe. Některá z expozic bývá často delší a pohybuje-li se před kamerou nějaký objekt, je pak zachycen rozmáznutý. Čím je expozice delší (a pohyb objektu rychlejší), tím méně zřetelný bude objekt. Pro světelnou malbu a kresbu jsou nutné již tak dlouhé expozice, že se pohybující předmět vůbec na snímku nezachytí. Proto na luminografii nikdy neuvidíte jejího autora, protože se díky pohybu nestačí na snímku zaznamenat.

Poté, co nafotíte materiál v terénu, co všechno musíte ještě udělat, než bude fotografie úplně hotová?

Jedná-li se o klasický analogový materiál, nechávám ho vyvolat v laboratořích a po té si pořizuji kontaktní kopie, zvětšuji na barevný fotopapír a vybírám, co se nejvíce blíží původnímu záměru nebo osloví-li mne něco jiného. V posledních letech však filmy scanuji a převádím do digitální podoby a pak je podobně jako fotografie pořízené digitální technikou podrobím kritice na monitoru. Často mi tyto varianty visí  u pracovního stolu, než se rozhodnu pro finální variantu a vytvořím finální tisk.

Na Vašich fotografiích se často objevují obrazce – buď kruh, nebo různé spirály – co pro Vás znázorňují?

Kruh je symbol života – od jeho vzniku, k zrání, zralosti až zániku a vše se znovu opakuje. Podobné je to u spirály, ale ta je více symbolem evoluce, soustředění, kdy se již nevracíme do stejného bodu. Je zajímavé, že spirála je nejen jistým počátečním kódem života – struktura DNA, ale také galaxie mají tvar spirály. Vše souvisí se vším…

Naopak na Vašich fotografiích se téměř vůbec neobjevují lidé – až teprve v relativně novém cyklu Andělé. Co Vás přimělo k této změně?

Lidé jsou přítomni i ve většině mých dalších fotografií, ale nejsou vidět… Každou stavbu, zásah do krajiny, land-art, luminografii, vytvářel člověk, je tedy “latentně” přítomen. Andělé jsou “pouze” zviditelněním těch a toho, co vlastně hledám skoro od počátku své tvorby. Oni jsou personifikací “hledání ztraceného ráje”, jak tomu říkám, tedy vztahu k naší planetě, přírodě, k tomu, z čeho jsme vzešli…

 Ve své tvorbě i jako pedagog se často vracíte do Skandinávie. Čím Vás tolik zaujala?

Finsko mi opravdu zalezlo pod kůži svou takřka minimalistickou krajinou. Lesy, jezera, pár dřevěných domů, sauna na pobřeží, ostrůvky… Bylo to skvělé místo, kde jsem se mohl např. soustředit na svou diplomku (studijní stipendium v r. 1986), celý rok tvořt (umělecký pobyt v r. 2006), ale také potkat vynikající finské fotografy a naučit se trochu žít v jiném světě.

Druhým mým působištěm je Norsko, které je mnohem dramatičtější co do krajiny a nálad. Měl jsem štěstí, že mne začali před pár lety zvát na jednu malou ale velmi kvalitní fotografickou školu na Lofotských ostrovech, kde je krajina obřích hor čnějících přímo z moře opravdu fascinující. K tomu občas polární záře, paprsky slunce trhající oblohu či vánice, která přejde v déšť. Mám rád živly –  jsou často součástí mých fotografií.

Je v dnešní době vůbec možné živit se jen vlastním uměním?

Určitě, ale bohužel už nestačí jen být opravdu talentovaný a pilný. Mnohem důležitější jsou vazby a kontakty na vlivné lidi, galerie, sběratele atd. Mám respekt k těm, kteří v tomto světě byznysu s uměním dokážou “chodit”, já se to dosud nenaučil, navíc komerční úspěch neznamená, že jste opravdu dobří.

Je těžké být profesionálním fotografem v dnešní době, kdy má fotoaparát (minimálně v mobilu) téměř každý?

A bude to ještě těžší! Práci profesionálů stále více nahrazuje virtuální realita a computerem generované snímky či fotobanky, kde najdete takřka vše od berušky po parní lokomotivu. Na té nižší úrovni je fotografem téměř každý a proč by si firmy nechávaly zhotovit profesionální snímky, když kamarád pana ředitele také “fotí” a hlavně za to skoro nic nechce… Záměrně to zlehčuji, ale skutečnost je zhruba taková a fotografie je opravdu nejlidovějším uměleckým nástrojem. A také je možná až příliš škol, které vychovávají budoucí profesionály, pro které ale pak není uplatnění.

Jako umělec se neustále vyvíjíte, je pro Vás těžké přicházet pořád s něčím „co tu ještě nebylo“?

Je to těžké a skoro nemožné. Snad vše už bylo vyfotografováno, styly odzkoušeny, prověřeny, zapomenuty atd. Samozřejmě je tu vždy nějaký osobní vklad, čím se od toho předešlého ten nový autorský přístup alespoň trochu odlišuje. Osobně však neusiluji o to za každou cenu hledat něco nového, věřím víc na prozkoumání zvolené cesty do hloubky a ne přeskakovat z tématu na téma, jak to řada autorů v uměleckém světě v poslední době praktikuje. Až vyčerpám možnosti, jdu teprve dál. Jsem možná pomalý a ne zcela “in”, ale autorská tvorba by asi neměla jen něčím překvapovat publikum, autor by měl hledat především důležité odpovědi pro sebe samého – a to někdy trvá i celý život.

Děkujeme za rozhovor!

 

Spoustu dalších fotografií od Jana Pohribného si můžete prohlédnout na jeho osobních stránkách. (A stojí to za to!)

Jestli Vás Jan Pohribný dostal do kreativní nálady, neváhejte a pusťte se také do díla. Své landartové výtvory můžete navíc do konce září přihlásit do Letní výzvy Polibku Múzy!

Autor

Laura

20 let, studentka Právnické fakulty UK, vedoucí skautek v pražském oddíle, zajímá se o umění, literaturu, historii, cizí jazyky a opice.

Latest posts by Laura (see all)

Komentáře

  • Laura

Další čtení:

  • Roverground a PerplexRoverground a Perplex V pondělí 7. dubna kolem deváté hodiny ranní se nám od Jana Dočekala – Lupena dostalo pocty v podobě pozvánky na Perplex vol. III. Projekt Rovergroundu jakžto prvního pokusu o kritické médium v Jun...
  • Svědectví o syrských uprchlících v TureckuSvědectví o syrských uprchlících v Turecku Ukrajinská situace je populární. Je akční, obklopená dramatickými fotografiemi a především – děje se právě teď. Junák rozesílá dopisy podpory a upozorňuje své členy, aby Ukrajině věnovali zvýšenou ...
  • Jak nás vidí… neskautiJak nás vidí… neskauti Tento článek je první z minisérie „Jak nás vidí...“ a obsahuje několik odpovědí od našich přátel a známých. Neskauti odpovídají na otázku: Jak podle tebe vypadá typický skaut? Já samozřejmě vím,...